Výstava INNER

Výstava Inner

Petra Hamplová / skleněné objekty
Petr Hampl / obrazy, kresby asfaltem

29. října – 30. listopadu 2016

Zahájení výstavy: 29. října v 17 hodin.
Výstaví síň městského domu Zbraslav, U Malé řeky 3, Praha-Zbraslav
Výstavu zahájil PhDr. Michal Janata
Na vernisáži vystoupila zpěvačka Karolina Beyond
http://karolinabeyond.com/

Svorník života a marnosti

Jakou souvislost mají skleněné a dehtové čáry s plátny, na nichž je zobrazena calva, toto rozhraní mezi mozkem a tím, co tento orgán vnímá? Nejprve se zastavme u čar. Zde je souvislost linií a lebky víc než nasnadě. Zoolog a evoluční biolog Richard Semon nazval soubor neurologických změn, jež po sobě zanechává paměťový proces, engram. Tento pojem měl dalekosáhlý význam. Protože se neurovědy točí kolem pojmů encoding (ukládání) a recall (výbavnost), engram a dalších, vytratila se z nich subjektivní, prožitková sféra těchto procesů, které jsou nahlíženy jakoby zvenčí v pojmech anatomie, fyziologie, neuropsychologie atd., jeví se synaptické přenosy jako čáry. Semonův výraz engram má tedy hodně společného s čarami.

čáry, které se vrývají do naší mysli

Není důležité, že pozdější výzkumy Karla Lashleyho vyvrátily či spíše zpřesnily původní představu o přesné lokalizaci těchto synaptických změn a že psycholog Lashley hovořil o distribuovaném kódování paměti. Důležité je, že čára jako kresebný projev je hluboce zakódována do lidského organismu. Čára, nakolik je engramem, tedy hmotnou stopou, má natolik fyziologický základ, že je doslova vrývána či vepisována do naší mysli.

Ostatně už Aischylos hovoří v jedné své tragédii o ἐγγάφεσθαι τι ἐν δέλτοις φρενῶν, tedy zapsat si něco do blan mysli. Použít v souvislosti s myslí femininum δέλτος je pozoruhodná intuice, protože zde Aischylos anticipoval trochu nadsazeně řečeno vědecký vzmach, který se kolem výzkumu mozku rozproudil ke konci 19. století. Uvážíme-li zhruba stoleté rozpětí mezi tímto nepovšimnutým Aischylovým paměťovým podobenstvím a notoricky známou metaforou paměti jako zápisu do voskové desky v Platónově dialogu Theaitétos, která silně ovlivnila chápání paměti na mnoho staletí dopředu, vlastně ho ovlivňuje dodnes, pak se nemůžeme než na jedné straně obdivovat Aischylově šťastné intuici a na druhé straně se pozastavovat nad tím, jak v literatuře o paměťové metaforice tato výsostně důležitá zmínka o Aischylově prvenství zcela chybí. Bude tedy třeba od základu přepsat dějiny metafor paměti, což se naštěstí děje.

Ke druhé věci. Z vystavených pláten mě nejvíce zaujala série lebek. Podíváme-li se na poměr černé či tmavé barvy vůči bílé či světlé, můžeme si všimnout zvláštní distribuce těchto dvou barevných pólů v celkové kompozici. Ve frontální části lebky, tedy v oblasti os frontale, nás udeří břeskný světlý až světelný akord, zatímco obličejová část lebky je ponořena v tenebrózním valéru. Tmavé pozadí splývá s temnými ostrůvky v lebce, které iluzivně evokují dojem hloubky. Zejména pons zygomanticus, jařmový oblouk je barevně propracován natolik, že podobně jako skutečný jařmový oblouk vtiskuje bývalé tváři, která se stala lebkou, individuální výraz.

vanitas vanitatum

Námětově je tento výtvarný topos ustálený v dějinách evropského umění jako vanitas vanitatum, tedy jako obrazová meditace nad marností života, přestože je v odborné literatuře vanitas alegorizovaná často jako marnivost, což je ovšem morálně podbarvené zkreslení původního významu slova vanitas. Vanitas vanitatum, omnia vanitas je znění latinské Vulgáty z části Starého zákona, zvané latinsky Ecclesiastes a česky Kazatel. „Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí,“ tolik autoři ekumenického překladu, kteří pracují s hebrejským souslovím s použitím slova hębęl. Hębęl, které překládá Septuaginta jako řecké ματαιότης, znamená nejen marnost, ale i nicotnost, bezobsažnost. V souvislosti s pojetím lebky je dobré zmínit, že biblicko-hebrejské hębęl znamená rovněž opar nebo lehkou mlhu. Lebka Petra Hampla má právě tuto výtvarnou ražbu, jinak by neměl tento exkurs smysl, je oparem složeným z lehké mlhoviny bílé a těžkého, neprostupného oparu černé.

Tak na závěr vidíme, že název Inner spojuje zdánlivě nespojitelné. Čáry jako projev vitálního aktivismu, jako motoricky podmíněné výtvarné gesto, jako volní a možná i bezděčná navigace směru, kterým se čáře zachce vydat na jedné straně a na straně druhé práce s nebulózní, mlžnou strukturou. Na jedné straně přitakání dynamice života, na druhé straně rezignované malířské gesto, které se svým latentním aktivismem propracovává k druhému pólu života – ke smrti. Inner je tak svorníkem obou pólů. Inner je tak spojením života a marnosti.

Michal Janata

(Výstava Inner – text k zahájení výstavy)